Tomáš Martinovský
Tomáš Martinovský
motto: co se vleče, neuteče

18 let za volantem Taxíku

úvodní stránka

     Po ukončení střední ekonomické školy večerní pro pracující maturitní zkouškou v Praze v Resolově ulici jsem v kanceláři povýšil pouze pozičně nikoliv finančně. Byl jsem samostatným referentem odboru Práce a Mzdy. Nějakou dobu jsem snášel tu kancelářskou mašinérii a buzeraci. Již dřívě jsem koketoval s tím, že to nebude na doživotí, ale jen na přechodnou dobu. Myšlenka odejít z kanceláře mě pronásledovala ve dne v noci. A tak se stalo, že jsem dal vale kanceláři ve Vinohradské nemocnici. Dal jsem výpověď ze zdravotních důvodů. Teď si jistě mnozí z Vás řeknou ze zdravotních důvodů, vždyť v kanceláři je to prýma. Kancelář byla v prvním patře. Kde byla také posluchárna pro mediky, kteří každé ráno okupovali celé schodiště. O tom jak schody klouzaly ani radči nebudu hovořit. V taxiku jsem seděl. Mohl jsem zastavit a vystoupit kdy jsem chtěl a auto jsem měl přizpůsobené. (úprava spojka a brzdy)
Mým cílem bylo stát se řidičem z povoální „taxikářem“.
Po úspěšném složení zkoušky z místopisu a vyhlášky o silničním provoze jsem se oficielně stal 1. ledna 1989 začínajícím řidičem z povolání – TAXIKÁŘEM.
Nastoupil jsem na plná úvazek s vlastním vozem, Škodověnkou 105 L jako řidič taxi u Družstevní služby Praha a na střeše pod nápisem TAXI jsem vozil cedulku DISPO.  Družstevní služba měla ředitelství v ulici Elišky Krásnohorské. To se ještě dalo zaparkovat na Národní tř. a bez problému dojít na ředitelství. Dostal jsem ruský taxametr. Vypadal jako malá vodíková puma. Prosklené okýnko s údaji kolikrát byl taxametr zapnut, obsazenými km, volnými km a s okýnkem jízdné. Když se klička natáhla tikal tak zběsile, že jste si museli zacpávat uši než jste si na to zvykli.
Tento taxametr vystřídal taxametr JZD Džbánov. Fungoval, ale když už ve světě někdo vyrobí něco co funguje tak by se to mělo používat 100%-centně. Mám na mysli taxametr Halle s tiskárnou. Taxametr na který nedám dopustit. Byl to podle mého a doufám, že ještě je, mercedes mezi taxametry.
Po ročním ježdění jsem se rozhodl, že si koupím vysílačku a budu přijímat objednávky. Trochu naivní, ale náhoda tomu chtěla abych se neseznámil s kolegou taxikářem, který jezdil u nějakých „Áček“. Zakoupil jsem občanskou stanici CB – Prezident. Co čert nechtěl zrovna v době, když se vedli boje o nějaké ostrovi a já nemohl vysílat. Politická situace se rychle uklidnila – uklidnily jí americké stíhačky.
A tak se stalo, že jsem jezdil u Dispa a byl řízený dispečinkem od Áček.

Nemohu opomenout slavnou "Trojickou". Trojická je ulice, kde v zadním traktu byly garaže pro taxikáře.  To byly časy. Sztrašně rád na to vzpomínám.

Být taxikářem má jednu velkou výhodu. A to v tom, že když se vám nechce v ten den jezdit, tak prostě nemusíte.

Ale pozor: náklady byly, jsou a budou. A to, že v taxislužbě náklady jsou, a především vstupní. Auto, taxametr, označení vozidla, cejchování atd.

V tomto podnikání pro mě platilo pravidlo, že zákazník má vždy pravdu. Vždy jsem nechal zákazníka během jízdy žvanit, co chtěl (největší žvásty zákazníků byly, když mě upozorňovali, že majitel dispečinku je jejich známý) a vždy jsem nechal na něm, aby si zvolil trasu, kterou chce jet.
Stále mám v čerstvé paměti svoji první jízdu. Nakládal jsem na Spořilově a jel k plavečáku do Podolí. Je pravdou, že když jste taxikář a sháníte zedníka, obkladače nebo jinou profesi, máte velký výběr. Za svou osmnáctiletou kariéru jsem si vždy zakládal, abych měl auto jak zvenku, tak i zevnitř čisté. Avšak zákazníkům je to absolutně jedno. Za tu éru mě cca 4 zákazníci auto pochválili. Vzpomínám na první zkoušku z místopisu a z pravidel silničního provozu, kterou jsem dělal v garážích DP Spořilov. Dnes již tato provozní budova neexistuje.

Za svou taxikářskou éru jsem (ničil) seděl v sedmi autech. Jako první to byla bledě modrá Škoda 105L. Někteří zákazníci převážně zahraniční byly v šoku, že je v kufru motor - tedy, že kufr je ve předu. Mým druhým taxíkem byla navoněná nová bílá Škodovka 125 L. S pětistupňovou manuální převodovkou. V té době to bylo nádherné auto. Ale co čert nechtěl při průjezdu jedné pravotočivé zatáčky domě vletěl protijedoucí řidič a ze Škodovky byla harmonika.



Tenkrát mě dopravní policista navštívil doma, abych učinil výpověď jak se dopravní nehoda stala. Neboť, když přijela dopravní policie byl jsem  již v sanitce na cestě do Thomayerovy nemocnice. První slova policicty mě šokovala: "Dobrý den, jsem rád, že jste to přežil, to musela být, ale rána..." fotografii jsem získal od pojišťovacího agenta. I když se v servisu znažili jak jen mohli už to nikdy nebylo ono...byl jsem opravdu rád, že jsem to přežil i když jsem přes půl roku neohnul pravou nohu a měl jí od rozkroku ke kotníku černou jako ostravské uhlí - hematom.


Třetí vozem v pořadí byl šestiválec do "véčka" Ford Sierra 2.0 s automatickou převodovkou. Udělal jsem si radost a auto koupil na inzerát z Mladé Boleslavi. Auto bylo přivezeno z Belgie a až po roce jsem zjistil, že se kutálelo ze stráně. A v té době to již bylo osmileté auto. Což bych už nikdy neudělal. V pořadí čtvrtým autem byla zase Škoda a tentokrát již šlo už o kombíka byla to Škoda Forman. Na svoji dobu a ve své třídě to bylo vynikající auto. Na které si nemohu vůbec stěžovat. Vzhledem k tomu, že na magistrát přišla zřejmě nová pracovní síla a nové koště dobře mete musely být všechny vozy taxislužby bílé a nebo v barvě slonová kost. Byl jsem nucen i přesto, že Forman byl ve vinikajícím stavu zakoupit býlé auto. Pátým vozem to byla Škoda Felica. Promiňte,  byla to sračka. Zřejmě jsem měl kliku na špatný kus. Byl jsem šťastný když jsem se tohoto auta zbavil. Šestým autem nebylo auto, ale byla to nadupaná slečna s bleskem na hrudi - Opel Astra Caravan 1.7 DTI. Byl to miláček rodiny. Nádherně zpracované auto. Auto do kterého byla radost usednout. Nebýt toho, že Astra nebyla s automatem nechal jsem si ji déle, ale po pěti letech byla prodána. Sedmým a posledním autem byla a je stále královna. Opel Vectra Caravan 2.2 DTI s automatickou převodovkou. Je to stále rajcující auto.

Aby v taxislužbě nebyla džungle, rozhodl se Magistrát hl. m. Prahy pro pravidelné zkoušky. Výsledek zkoušky byl v procentech a řidiči byla vystavena žlutá kartička s dobou platnosti podle procentuální úspěšnosti - tzv. průkaz o způsobilosti provozování taxislužby. Zkouška se konala na Praze 8 v učebně hl.m. Prahy, samozřejmě v 1. patře bez výtahu. Ke složení poslední zkoušky z místopisu jsem po těchto schodech už ze zdravotních důvodů lezl po kolenou.
Zkouška z místopisu byla zákeřná. Stačilo si splést Košíře s Košíkem, a body byly dole. Nejzákeřnější otázka byla, jaký musí být ve vozidle taxislužby hasicí přístroj - mrazuvzdorný. Z obsluhy taxametru prošli skoro všichni. Také bylo potřeba složit psychotesty, kde panovaly otázky jako např. "Díváte se před spaním pod postel?" nebo "Je jehla ostrá?"
Obzvlášť vypečená byla otázka "Půjdete raději do cirkusu nebo na box?", přičemž při odpovědi "do cirkusu" si psycholog poznamenal: "Odpovídá do cirkusu, ale šel by raději na box."
Rozhodl jsem se jezdit na vlastní koncesi a přitom být napojený na radiodispečink AAA. "Áčka" ve výběrovém řízení získala v Praze lukrativní stanoviště. Řidič buď odjel ze stanoviště se zákazníkem anebo na objednávku pro zákazníka.
Prahou jsem projel křížem krážem milionkrát, uskutečnil řadu cest mimo Prahu, dokonce i mimo Českou republiku.
Velice rád vzpomínám na zákazníka z Finska, který mluvil česky, ale žil ve Finsku a do Prahy jezdil obchodně. Nebo na manželský pár z Francie. Paní byla polka a tak domluva nebyla tak komplikovaná. Pamatuji se, že mě brávali na oběd do Paláce kultůry do restaurace Panorama. Spíše jsem je tam zavedl já. Chtěli v Praze poobědvat a já jsem již věděl, že z garáží Paláce kultůry se dá výtahem vyjet do této restaurace odkud bylo fascinující výhled na Prahu, který každého dostal.
Nemohu opomenout zákazníka Jardu, kterého jsem vozil z Prahy do Liberce. Až z výslechu na kriminálce jsem se dozvěděl, že je celostrátně hledaný pro krádeže starožitností. A nebo jak jsem pomohl dopadnout asijského kuchaře, kterého jsem vezl. Byl obviněn z pokusu o vraždu sekáčkem na maso. Policie ho vytáhla přímo ze zadního sedadla mého taxíku. Psaly o tom i v novinách -  "nebojácný taxikář".
Co se týče zákazníků, mohu je dělit na normální, divné a zákeřné. Bez ohledu na toto rozdělení ale Všichni brali zpočátku jako samozřejmost, že jim naložím jejich zavazadla, a nepočítali s mojí progresivní svalovou dystrofií. Záleželo na řidičově, tj. na mé dipolomacii. Pamatuji si na jednu zákaznici, pro kterou jsem přijel na Prahu 9 do Újezda nad Lesy. Měl jsem tenkrát škodu felicii - kombi. Na schodech přízemní vily vidím dva kufry. Zastavil jsem s autem co nejblíže ke kufrům a poprosil jsem zákaznici, jestli by mi pomohla kufry naložit. Zákaznice na mě začala řvát, že jsem vyvrhel společnosti a že bych měl být v ústavu. Z baby vylezlo, že je Čechokanaďanka a že jede na letiště. Samozřejmě že mi bába "hejbla žlučí", a tak jsem celou cestu až do Ruzyně dodržoval důsledněji než jindy předepsanou rychlost 50 km/hod. Bába málem vylítla z kůže.
Nejhorší bylo, když jsem byl aktivní. Aktivní v tom, že jsem vylezl z auta a čekal na zákazníka, než vyjde z domu. Jako tenkrát v Holešovicích, když jsem chtěl otevřít kufr u auta mamině s kočárkem a podlomila se mi kolena. A už jsem ležel na zemi, hlavu u výfuku. Podotýkám, že byl listopad, všude mokro, bláto a také hovínka od psů. Paní mi povídá: "Máme nějakou poruchu?" Tak jsem jí vysvětlil, že jsem invalidní. Od kufru jsem lezl po kolenou ke dveřím řidiče a cestou jsem se musel vyhnout sloupu veřejného osvětlení. Dnes se tomu směji, ale tenkrát mi bylo ouvej.

Za těch osmnáct let, jsem vezl spoustu zákazníků (bláznů, úchylů, teploušů, psychopatů), normálních lidí, ale i několik známých tváří (herců, zpěváků, politiků apod.)

Začalo to Janem Rosákem. Bylo to v době, kdy v ČT běžela známá soutěžní hra „Videostop“, ještě s černobílými monitory ve studiu. Pan Rosák vystupoval na kulaťáku v Dejvicích.

Lenka Filipová, s velkými tmavými brýlemi na očích, během celé jízdy do Nuslí, stále pokašlávala.

V pražských Dejvicích ke mně nastoupila malinkatá, avšak velice elegantní paní s lakovanými botičkami. Kdyby Stella Zázvorková nesdělila adresu, kam chce odvést – nepoznal bych jí. Až její hlas prozradil charisma této české herečky. Pani Zázvorková jela do Italské ulice za kolegou z divadla z kterým jela navštívit do nemocnice herce Vlastimila Brodského.

Herečka Antonie Hegerlíková (maminka F.L.Věka ve stejnojmenném seriálu) mě velice překvapila svoji vitalitou. Jela z Vinohradského divadla na Jižní Město.

Byla to zřejmě náhoda, když jsem přistavěl taxíka k hotelu Forum na Praze 4 a vezl jsem zákazníka do Centra. Nebyl to nikdo jiný než hokejový trenér Alois Hadamczik.

Když jsem zajížděl na dvůr politické strany KSČM v ulici Politických Vězňů, vrátný mi salutoval jako starému straníkovi. Vezl jsem politika, pana Ransdorfa,  na letiště.

Ovšem šok jsem zažil, když jsem na Karlově náměstí, naložil neupraveného, tabákem načichlého politika pana Bendu st. a vezl jsem ho na Malou Stranu do Sněmovní ulice.

Na stanovišti taxi, I.P.Pavlova se otevřely zadní dveře taxíku a nastoupil mladý sebevědomě jistý, navoněný mladý muž. Začínající zpěvák, Sámer Issa, jel na pražský Smíchov.

Na stejném stanovišti jsem naložil dvě maminy s malým chlapcem, které jeli na Václavské náměstí. Až během cesty jsem poznal, že je to Tereza Pergnerová se synem Samuelem a jejich kamarádkou.

Na Haničku Zagorovou se nedá zapomenout. Byla velice příjemná. Cesta z pražských Vinohrad do Centra nám rychle uběhla.

Z Vinohrad do Centra, ale v noci na Štědrý den jela také herečka Ivana Chýlková.

Z Václavského náměstí, do rádia v Karlíně, jsem vezl herce Michala Dlouhého.

Režisér Filip Renč byl mým zákazníkem jako každý jiný. Vystupoval na Žižkově v blízkosti TV vysílače. Pujčoval jsem mu baterii do dálkového ovladače alarmu k jeho autu.

Slovenský zpěvák, žijící v Praze, Miroslav Žbirka jel ze Štěpánské ulice do autoservisu v Hloubětíně pro svého, tenkrát Hyundaye.

Při tankování v Hostivaři mě oslovil pan Uhlíř, že potřebuje odvést do Centra. Jestli Vám nebude vadit, že mám v autě manželku tak v tom nevidím problém. Panu Uhlířovi to nevadilo.

V Italské ulici se velice špatně parkuje, zákazník si dával na čas, když se v chodových dveřích objevila malá postava, s velkým kufrem, režiséra Dušana Klaina autora detektivních příběhů „Desatero pro pátera Knoxe“.  Pan režisér jel na Wilsonovo nádraží.

Jako třešničku na dortě, jsem si nechal na konec. Z Malé Strany do ČT jsem vezl vynikajícího herce, výborného člověka -  doktora Cvacha ze seriálu „Z nemocnice na kraji města“, boxera Arnošta Ticháčka ze seriálu „Byl jednou jeden dům“, taxikáře Krbce ze seriálu „Chalupáři“ – pana Josefa Vinkláře.


Léta plynula jako voda a zdravotní stav se zhoršoval. Abych nemusel chodit přes celou garáž, manželka mi vždycky ráno přistavila auto ke vchodu. Odpoledne, když jsem se vrátil do garáže, šel jsem od auta domů 90 minut. Někdy v pátek jsem to praktikoval tak, že jsme s manželkou přijeli do garáže současně a ona mi došla domů pro vozíček. A tak se po rodinné radě rozhodlo, že k 31. 12. 2006  po 18  letech skončím s taxikařením.
A tak skončil můj splněný sen, být profesionálním řidičem jako byl můj děda Vojta Martinovský (jezdil s autobusem) a stal jsem se na plný pracovní úvazek mužem v domáctnosti.
 

děda Vojta Martinovský se svým linkovým autobusem ve Velkých Karlovicích



Z důvodu zhoršení zdravotního stavu jsem byl nucet odejít od volantu a zabývat se myšlenkou, jak zúročit zkušenosti získané statisíci ujetými kilometry. A tak jsem po roce muže v domáctnosti, rád přijal nabídku od společnosti Srba servis a stal se  prodejcem automobilů nejenom pro zdravotně postižené.