Tomáš Martinovský
Tomáš Martinovský
motto: co se vleče, neuteče

Kultovní auta ČSSR

Zdroj:  www.kultovniauta.cz

GAZ M-21 VOLGA

 

Technické údaje
Motor: 2445 cm³
Max. rychlost: 135 km/h, zrychlení: 34 s do rychlosti 100 km/h
Spotřeba: 11 l/100 km
Výkon: 75 koní (55 kW) při 4000 ot./min
Rozměry: délka 4830 mm, šířka – 1800 mm, výška – 1620 mm
Hmotnost: pohotovostní – 1360 kg

 

TANK na kolech

 

Evropský automobil roku 1958. Carevna, oblíbenkyně sovětských ředitelů, tajných služeb a řeckých taxikářů. GAZ M-21 Volga – sovětská rukavice hozená americkým limuzínám – dokáže okouzlit i dnes.

 

V automobilce Gorkovskij Avtomobilnyj Závod (GAZ) v Gorkém začalo pracovat na novém automobilu pro „obyčejné lidi“- psal se listopad 1953. Jednalo se o GAZ M-21 Volgu, nástupkyni slavné Pobědy. Můžeme říci, že tato sovětská limuzína měla dva „otce“ – prvním byl její hlavní konstruktér Alexander Michajlovič Něvzorov, druhým projektant Lev Jeremejev. Vůz měl být standardním výrobkem a ilustrovat možnosti sovětského technického pokroku. V dobách studené války šlo především o to ukázat, že Rusové dovedou vyrobit vozy stejně dobré jako ty, které pocházely z automobilové pravlasti – Spojených států amerických.
    Konstruktéři Volhy M-21 si byli bezpochyby vědomi toho, kdo udává trendy v automobilovém průmyslu, a nechali se tedy inspirovat americkými modely. Výsledek nebyl vůbec špatný – auto, které vyprojektovali (alespoň co se vzhledu týká), působilo zcela moderně. Mnoho lidí, kteří za vším rádi hledají konspirační teorie a kteří znají vášeň sovětských projektantů pro kopírování osvědčených zahraničních modelů, upozorňují na zarážející podobnost Forda Custom Mainline  z roku 1952. Mají částečně pravdu – oba vozy jsou si na první pohled velmi podobné, především zepředu, nicméně tehdy se skutečně jednalo spíše o inspiraci než o snahu o přesnou kopii, tak jak se to stávalo v jiných případech, a konstrukční řešení už byla víceméně výsledkem práce sovětských inženýrů.

Není všechno zlato…
Design „jednadvacítky“ – jak autu říkali Rusové – byl opravdu moderní, první volha byla prostě pěkná. Technická řešení vozu však, bohužel, značně pokulhávala za standardy, které v té době vládly v západních zemích. První prototypy vozu měly motory vypůjčené z předchůdkyně Pobědy, časem je nahradila zcela nová pohonná jednotka: vrchový čtyřválcový motor o objemu 2445 cm³. Nebyl nijak dynamický – ke zrychlení na 100 km/h potřeboval 34 s, ale zato byl odolný. Nebylo výjimkou, když s jedním motorem najela volha přes milion kilometrů – vše, co motor potřeboval, bylo třikrát přebrousit válce. Zajímavou perličkou je, že tento motor je po drobných modifikacích stále vyráběn a používán v automobilech GAZ-3110. 


    Zpočátku se používaly dvě převodovky – automatická a mechanická. Na sovětském trhu však nebyl dostatek kvalitních olejů a mechaniků , kteří by si uměli poradit s těmito složitými mechanismy, proto postupem času výrobce upustil od automatů a od roku 1958 začal do všech vozů montovat pouze jednodušší a bezproblémové mechanické převodovky.
Také zavěšení kol bylo jednoduché. Vpředu nezávislé na lichoběžníkových ramenech, vzadu tuhá náprava odpružená listovými pery. Toto řešení zajišťovalo nejen stabilitu při řízení vozu během rychlé jízdy po silnici, ale výtečně se osvědčilo i při překonávání překážek v náročnějším terénu.
    Sovětští konstruktéři museli přece brát v úvahu i stav vozovek v této obrovské a zaostalé zemi – volha dokázala překonat potůčky a říčky, projet sněhovými závějemi či bahnem a pokračovat po písčité polní cestě.
Během prvních třech let výroby bylo auto vybaveno centrálním mazacím systémem. Speciální pedál po sešlápnutí uvedl do pohybu systém, který olejem promazal celé zavěšení. Toto řešení bylo bohužel poměrně poruchové. Stávalo se, že trubičky rozvodu oleje časem popraskaly nebo zkorodovaly a olej pak vytékal ven.

Nejlepší evropské auto AD 1958
Ačkoli se to může zdát nepravděpodobné, na světové výstavě Expo 1958 v Bruselu získal GAZ M-21 Volga cenu Grand Prix. V komunistických zemí tento fakt fungoval především jako argument v ideologických sporech – dokazoval, že sovětská technika dalece převyšuje tu prohnilou západní. Nicméně v kapitalistických zemích byla cena Grand Prix skvělou reklamou. Sovětský podnik zahraničního obchodu začal tedy GAZ M-21 Volgu exportovat na Západ, kde o něj byl překvapivě zájem. Vůz tam měl dobrou pověst – lidé si ho cenili především pro jeho odolnost a spolehlivost. Legendární bytelností a odolností vůči korozi se mohl pyšnit díky tomu, že plechy karoserie byly v některých místech silnější než 1 mm. Proto se vozu také říkalo „tank na kolech“ nebo „tank ve fraku“. Nejvíce vozů se prodalo ve Finsku, Norsku a v Řecku, kde byly oblíbené hlavně mezi taxikáři. Do vozů určených na vývoz se montovaly také dieselové motory Perlina nebo Rover. Ve srovnání s americkými limuzínami byla Volha M-21 sice malá, ale na evropském trhu patřila mezi  větší automobily. Varianty vozu označené písmeny A a později T neměly vpředu jednotlivou sedačku jako běžné modely, ale dvě nezávislá sedadla. Na zadní sedačku se zato mohly pohodlně usadit až čtyři osoby.
    V závodech GAZ bylo vyrobeno také asi 100 exemplářů vozu s pravostranným řízením, avšak britský trh se volze dobýt nepodařilo. Prodalo se tam pouhých 15 vozů. Zbytek „zrcadlových“ volh skončil v indonésii.

Limuzína pro úředníky
GAZ M-21 Volga  měl být autem pro obyčejné lidi. Teoreticky si ho mohl koupit kdokoli, nicméně v praxi to bylo auto tak říkajíc služební. Jezdili jím úředníci tzv. druhé garnitury čili ředitelé, straničtí funkcionáři, lidé z ministerstva…všichni ti, kdo byly dostatečně důležití na to, aby jezdili něčím lepším než autem Poběda, ale ne natolik důležití, aby mohli jezdit Čajkou. Ta byla rezervována pro nejvýznamnější pohlaváry. GAZ M-21 Volga byl také oblíbeným vozem tajných služeb – KGB a GRU. KGB používalo vyšlechtěné modely Volhy, GAZ-23. Zvenčí se od „jednadvacítky“ ničím nelišily, byly však rychlejší. Rychlosti 100km/h byly schopné dosáhnout za 14 vteřin. Poměrně rychlý, prostorný a bytelný, s velkým zavazadlovým prostorem, do něhož bylo možno vždy strčit nepřítele lidu „v obraně socialistického zřízení“.

Evoluce v zemi revoluce
Během 14 let, kdy se GAZ M-21 vyráběl, byl systematicky modernizován. Několikrát se upravoval motor – u exportních modelů se jeho výkon zvýšil až na 85 k. Atrapa chladiče byla čím dál rafinovanější. Od tří příčných chromovaných žeber s hvězdou uprostřed (téměř totožná atrapa byla i u Fordu Cystom) přes 16 svislých otvorů v kapotě se v roce 1962 design chladiče zastavil na 36 svislých chromovaných žeber. V témže roce výrobce ustoupil od charakteristické figurky vzpínajícího se jelena na kapotě a nahradil ho plochým znakem závodu GAZ. Toto rozhodnutí pravděpodobně zachránilo životy mnoha chodců, kteří bývali jelenem, ke kapotě napevno přitaveným, často těžce zraněni. Čalounění na sedadlech nahrdila omyvatelná koženka. Technické změny se týkaly také tlumícího zařízení – pákové tlumiče nahradily tlumiče teleskopické.
    V roce 1962 přichází GAZ s variantou kombi označenou GAZ-22, která se používala mimo jiné i jako sanitní vůz. Celkem se v letech 1956-1970 v automobilce v Gorkém vyrobilo 638 875 vozů typu GAZ-21 a GAZ-22. Poslední exemplář „tanku ve fraku“ sjel z výrobního pásu 15. června 1970.

OBLÍBENÉ AUTO PUTINA

Bývalý prezident Ruska, Vladimír Putin,  má ve své garáži jaké správný patriot nádherně zrestaurovaný GAZ M-21 Volga s poznávací značkou GAZ 21. V květnu roku 2005, v průběhu setkání s prezidentem Busem, ho Putin zavezl svou volhou na své sídlo, a dokonce americkému prezidentovi dovolil svůj vůz na chvíli řídit. Bylo to na revanš za projížďku Rushovým podkupem na jeho ranči v Texasu.