Tomáš Martinovský
Tomáš Martinovský
motto: co se vleče, neuteče

Kultovní auta ČSSR

Zdroj:  www.kultovniauta.cz

GAZ M-24 VOLGA

Technické údaje
Motor: vzduchem chlazený kapalinou, o obsahu 2445 cm³
Max. rychlost: 145 km/h, zrychlení: 22 s do rychlosti 100 km/h
Spotřeba: 10-13 litrů na 100 km
Výkon: 98 koní (72 kW) při 4500 ot./min
Rozměry: délka – 4735 mm, šířka – 1800 mm, výška – 1490 mm
Hmotnost: pohotovostní – 1405 kg

 

 LUXUS made in USSR

 
GAZ M-24 Volga byla v socialistických zemí poměrně dlouhou dobu objektem touhy většiny řidičů. Byla velká, působila majestátně a dobře se v ní jezdilo – proto se stala oblíbeným autem honorace střední třídy.

 
M-24 Volga, která nahradila M-21, byla jedním z nejdéle vyráběných automobilů v socialistických zemí. V Sovětském svazu byla velmi oblíbená mezi členy KSSS, kteří měli nárok na služební vůz. Ti nejvyšší pohlaváři samozřejmě jezdili sovětskými vozy té nejvyšší třídy – čajkami a zily, ale pro průměrného aparátčika byla právě 24 vytouženým automobilem.
    Volha neměla v socialistickém bloku konkurenci – v žádné jiné zemi se vůz této třídy nevyráběl. Byl velký a v nuzných podmínkách oné doby nabízel nevídaný luxus. V Sovětském svazu byl také využíván jako sanitní vůz (ve verzi kombi), policejní vůz nebo vůz taxislužby. U nás to byl většinou vůz „pro soudruha ředitele“, i když se občas dostal do soukromých rukou. Cenili si ho zvlášť taxikáři, protože měl rozměrný interiér a měkké a pohodlné pérování. Velký motorový prostor zase umožňoval výměnu benzinové jednotky s velikou spotřebou za motor diesel z mercedesu. Tento hybrid se vyznačoval mnohem nižšími provozními náklady.

 

Potřebujeme nový model
Existuje několik verzí týkajících se pravého data narození M-24 Volgy. Ificiálně měl vůz premiéru v roce 1970, na sté výročí narozenin Lenina.
Zkušební série prototypu Gaz M-24 Volga však opustila továrnu v Gorském – dnes Nižnij Novgorod o něco dříve.
    Volga 24 nahradila Volgu 21, která se vyráběla od roku 1956 a která koncem 60. let působila už poněkud archaisticky – aniž by ji bylo třeba srovnávat s automobily vyráběnými za železnou oponou. V Sovětském svazu se už totiž vyráběl v celku moderní Moskvič 412 a v nově vzniklých závodech VAZ v Togliatti se právě rozjížděla výroba vozů v licenci Fiatu. Není tedy divu, že se sovětští prominenti rozhodli, že prestižní Volga 21 musí omládnout. A tak prošla v roce 1962 restylingem, po kterém sice vypadala o něco modernější, nicméně její konstrukce z roku 1954 (vysoký podvozek ve spojení s poměrně krátkým rozvorem kol) podstatnější modernizaci stejně neumožňovala. A třebaže byla tato poctivá 21 na sovětském trhu stále velmi oblíbená  a i na Západě byla považována za dobré, levné auto, co hodně vydrží, bylo nakonec rozhodnuto, že se začne vyrábět model nový. Na rozdíl od jiných sovětských automobilů, které byly modernizovány postupně, měly návrhy na prototypy nové volhy vycházet od nuly a ze starých modelů převzít jen některé prvky v minimálním rozsahu.

Sovětský jako americký
První projekty nového vozu byly inspirovány fordem. V USA v té době už ale došlo k radikálním změnám v designu automobilů a „barokní“ tvary vyšly z módy. Původní projekty tedy letěly do koše a práce začaly nanovo. Vznikla řada konceptů, ty však byly – především z ekonomických důvodů – zavrženy. Z plánu na modernizaci Volgy 21 se tak stal problém. Sovětský svaz potřeboval  tvrdou měnu, západní odběratelé ale poukazovali nato, že ačkoli je vůz levný a solidní, vypadá předpotopně a není schopen uspokojit nároky řidičů. Výrobce tedy ohlásil oficiální zahájení prací na novém modelu. Jejich patronem se stal Alexander Něvzorov, hlavní konstruktér M-21 Volgy.
    Karoserie nástupkyně vysloužilé 21 vypadala na svou dobu velice moderně, navíc byla líbivá. Nicméně výroba Volgy 24 byla zahájena až o pět let později, takže její design pak už nepůsobil tak svěže.
    Ale díky své jednoduchosti a skromnému, poněkud konzervativnímu designu karosérie24 stárla pomalu, a tak se tento model mohl vyrábět dlouhá léta. GAZ vyráběl Volgu 24 a následně i model 2410, který se od 24 lišil pouze plastovou maskou, až do začátku 90. let. Volga 24 měla na ruské standardy poměrně komfortní interiér, obzvlášť ve své nejluxusnější verzi, která byla určena především vedoucím činitelům KSSS. Automobilem mohlo pohodlně cestovat 5 osob. V předu, po sklopení opěrky mezi oběma sedadly, vzniklo další místo k sezení (toto řešení se používalo u vozů vyráběných do roku 1977). Volgy 24 byly také standardně vybaveny radiopřijímačem na VKV.
Nová volha byla o 13 cm nižší než její předchůdkyně, zato měla o 10 cm delší rozvor kol. Díky níže položenému těžišti lépe přilnula k vozovce a také v zatáčkách byla stabilnější.

 

Ospalý pro civilisty, honicí pes pro KGB
Už od počátku byl projekt stanoven tak, že vzniknou čtyři verze modelu Volgy 24 lišící se typem motoru. Z pohonných jednotek se měl využívat 2,4 litrový čtyřválcový řadový motor zkonstruovaný jako obměna motoru z Volgy 21, vidlicová 3 litrová „šestka“, silný vidlicový osmiválec o objemu 5,5 l (montovaný do vozů určených pro KGB) a čtyřválcový diesel ve verzi určené na export. Všechny tyto motory – až na ten 3litrový, který zůstal ve fázi prototypu – se nakonec ve větší či menší míře ve výrobě uplatnily. Nejčastěji montovaným byl nakonec motor 24 D, který byl modernizovanou verzí motoru používaného ve Volze 21, vyladěný na výkon 98 k/72kW. Druhá verze tohoto motoru, měla výkon snížený na 85 k, přesto však dokázala uvést tento 1300 kg vážící vůz do rychlosti až 140 km/h. Ze závodu GAZ vyjela i krátká série exportních 24 s vysokotlakým motorem z peugeotu. Volh pro KGB se vyrobilo o něco více.  Byly do nich montovány osmiválce V8 z modelu GAZ-13 Čajka. Tyto automobily mohly dosahovat neuvěřitelné rychlosti překračující 200km/h. Aby se však řidič mohl z rychlé jízdy radovat, musel k velmi těžkému motoru, který byl umístněn vpředu, úměrně zatížit záď vozu, jinak se vůz velmi těžko ovládal. A tak se běžně v kufru vozilo 200 kilogramová litinová deska. Ani řidič nemohl být žádná třasořitka, pokud chtěl bezpečně manévrovat tímto závodním tankem – vůz totiž neměl posilovač řízení.
GAZ M-24 Volga byla vybavena synchronizovanou čtyřstupňovou manuální převodovkou. V plánu byla sice i automatická, od té se ale postupem času upustilo. Přední náprava se musela pravidelně mazat. Její konstrukce vycházela z  Opela Kapitána, vyráběného před válkou, takže byla notně zastaralá. Ani zadní náprava však nepatřila k těm nejmodernějším – volha měla tuhou zadní nápravu odpruženou půleliptickými pery, navíc bez příčného stabilizátoru. V předu i vzadu byly použity bubnové brzdy.
    Občas se objevily snahy o modernizace Volgy 24, ale jen málo nápadů se nakonec zrealizovalo. Skutečnou raritou se stala terénní řada GAZ 24-95 s pohonem čtyř kol, vybavená podvozkovými skupinami ze závodu UAZ. Těchto vozů se vyrobilo jen pár, a jeden z nich údajně sloužil i „prvnímu lovci SSSR“ Brežněvovi. Další zvláštností byla podoba znaku závodu GAZ – charakteristický jelen na kapotě nebyl červený jako u jiných modelů, ale zelený.


Jako Lenin – věčně živá
„Volha je jako řeka – velká, majestátní, a jak praví píseň: plyne z daleka,“ napsal ke 40, výročí vzniku vozu GAZ M-24 Volgy jeden z ruských motoristických časopisů. Nelze s ním než souhlasit. Automobil zkonstruovaný v polovině 60. let se bez větších změn vyrábí dodnes, pod názvem GAZ 3102 Volga. Nezvykle dlouhý život volhy však nevyplývá z technologického zpátečnictví závodů v Nižném Novgorodu, ale plní přání ruských klientů, u kterých je tento vůz stále ve velké oblibě. Právě Rusové trvali na tom, aby se volha i nadále vyráběla ve své původní podobě. 24 přežila vládu několika generálních tajemníků, a koneckonců i samotný Sovětský svaz, který se jí po právu pyšnil. A vše nasvědčuje tomu, že ani v dalších letech tato „vitrína“ s charakteristickým staromódním vzezřením z ruských ulic nezmizí.

 
OBLÍBENÁ ČERVENÁ
GAZ M-24 Volga byla považována za luxusní automobil a vskutku jím  - na socialistické poměry – byla. Dokladem toho byla i barva čalounění, která nebyla ledajaká. Červená byla totiž známkou luxusu. V kancelářích stranických hodnostářů bylo také všechno červené, a ta se ve volhách mohli cítit jako doma.