Tomáš Martinovský
Tomáš Martinovský
motto: co se vleče, neuteče

JANSKÉ LÁZNĚ 2011


Konečně nastal ten vytoužený den "D", den nástupu do lázní. Píše se leden 2011. Letošní lázně, hned od samého začátku jsem pojal jako relaxační. Žádné nervování, žádná starost o spolubydlícího jestli byl na procedůrách na kterých měl, jestli si vzal léky, které měl, prostě ať se každý stará sám o sebe. Potřebuji si strašně psychicky odpočinout a nabrat dost fyzických sil na celý rok. V přijímací kanceláři nás okrouškovali podle ubytovaní - Lázeňský Dům - červený kroužek. I přesto, že jsem měl zájem být ubytovaný na Janském Dvoře 3. patro a udělal jsem proto maximum bydlel jsem na Lázeňáku.
Můj spolubydlící František byl zlatý člověk. Opravdu nekecám. Oproti loňsku "nebe a dudy".



Posltel na levém obrázku je stará válenda ze 70. let, která jde zvýšit klíny. Na pravém obrázku je již elektrická postel. Na obou lůžkách byla totálně proleželá madrace...



Po příchodu na pokoj jsem strnul hrůzou neboť na mě zbyla stará nemocniční kovová postel na kolečkách. V podstatě by mě to nevadilo, ale z této postele bohužel nepřelezu na električák. Po domluvě s Frantou jsme si postele vyměnily. Dřevěná válenda ze 70. let, která lecos pamatuje byla dost nízká. Požádal jsem kluky - zřízence o zvýšení válendy. Spal jsem skoro v úrovni stolu, na kterém jsem měl permanentně rozložený svůj DVD přehrávač značky Panasonic. Postel ze 70. let mě tak strašně tlačila do kyčle, že jsem se po třech týdnech bál v noci ulehat. Po uložení jsem tvrdě usnul, ale bolest v kyčli mě vždy cca za tři hodiny probudila a už jsem nezabral. Další dva týdny jsem trpěl a spal jako kosmonaut - v sedě. I přes snahu pani pokojské, která mi postel vystlala dekami. Po pěti týdnech jsem se přestěhoval do vedlejšího pokoje kde byla elektrická postel. Ne, postel nešlo přestěhovat, musel jsem se přestěhovat se všemi věcmi. Zkouším manipulovat s postelý a zjišťuji, že se postel naklápí na levý a pravý bok, zvedají se záda a nohy, ale postel nejezdí NAHORU A DOLU! Nic méně jsem to zvládnul, ale postel měla železný rošt, což bylo šílené a tak jsem usínal v sedě, pak se položil a nad ránem jsem se musel opět posadit. V té době byl už Franta doma a já dostal nového spolubydlícího Láďu, který byl trochu hluchý a tak vrčení postele neslyšel.



Byl jsem velice rád, že jsem mohl chodit do jídelny na Janský Dvůr, i přesto, že jsem byl ubytovaný na Lázeňáku. Samozřejmě, že se to neobešlo bez problémů. Při lékařské prohlídce jsem se zmínil jestli bych mohl chodit do jídelny na Janský Dvůr, i když jsem ubytovaný na Lázeňáku. Lékařka nebyla proti a tak jsem zasedl v jídelně na Janském Dvoře. Problém byl, že jsem nezavolal dietní sestře, ale musela jí zavolat servírka a už byl oheň na střeše, protože to je strašná práce zvednout telefon a nahlásit změnu. Na sklonku mého pobytu několik pacientů bydlících na Lázeňáku také chodilo do jídelny na Janský Dvůr. Servírka mi to vrazila do očí, že jsem zde zavedl pěkné móresy. Vyvedl jsem jí okamžitě z jejího omylu a upozornil, že to již zavedla v loni ona u jedněch manželů...



Přesto, že byl pokoj bezbariérový na WC jsem se bohužel nedostal, protože záchodová mísa byla nesmyslně u levé zdi místo toho aby byla u prostřed a mohlo se na ni jak z leva tak i z prava. Byl jsem donucen jezdit prdět na WC do koupelny, kde po ránu byl docela boj. Madlo po levé straně WC je přidělané na pevno?!



Odpolední svačinka, kávička s koblížkem, ale že Romanovi chutná.



Lázeňský "Polioband" hrál všem pacientům pro radost.



Klárka s Romanem vyprávěli zážitky z cesty po Americe doplněnou fotografiemi.



Tady máš pac, haf, ale dej mi ten piškotek, haf.



Tady někde jsem si položila tu kostičku...

Lázeňský pobyt utekl jako voda. Důležité je, že i přes některé potíže mohu říci, že byl opět přínosem jak po fyzické tak i po duševní stránce. A to je si myslím to nejdůležitější. Samozřejmě, že se musíme k sobě chovat tak aby nám získaná energie vydržela co nejdéle.