Tomáš Martinovský
Tomáš Martinovský
motto: co se vleče, neuteče

Kultovní auta ČSSR

Zdroj:  www.kultovniauta.cz

moskvič  407

 

Technické údaje
Motor: čtyřdobý čtyřválec OHV o obsahu 1357 cm3
Max. rychlost: 115 km/h, zrychlení z 0 na 100 km/h – 32 s
Spotřeba: cca 8-9 l/100 km
Výkon: 45 k/33 kW
Hmotnost: pohotovostní – 990 kg, celková – 1345 kg
Rozměry: délka – 4050 mm, šířka 1540 mm, výška – 1560 mm, rozvor náprav – 2370 mm

 

 

AUTOMOBIL

(ne tak docela) pro masy

 

Moskvič 407 byl snem takřka každého občana SSSR. V Sovětském svazu ale bohužel platila marxistická doktrína „každému podle jeho potřeb“, a ne „každému podle jeho přání“.

 

Kouzlo vzpomínek

První Moskvič 407 sjel z montážní linky před padesáti lety. Jeho uživatelé jsou dnes již v důchodovém věku a se slzami v očích vzpomínají na automobil svého mládí. Tímto vozem jezdili na dovolenou k Černému moři a jízda po širokých a automobily nepřeplněných silnicích sovětských měst byla příjemná. Mimo jiné i proti, že řidič moskviče mohl téměř stoprocentně  spoléhat na živý zájem děvčat. Není proto divu, že majitele moskviče, pohodlně uvelebeného ve svém voze, provázely nenávistné pohledy těch, kteří byli odkázáni na přeplněné tramvaje a trolejbusy ověšené celými „hrozny“ cestujících.

No právě – navržený jako automobil pro masa byl moskvič spíše snem dělníků, kolchozníků a pracující inteligence. I přes svůj název (moskvič znamená v ruštině Moskvan, obyvatel Moskvy) se jen nemnoho sovětských občanů mohlo těšit z toho, že se stali jeho majiteli. „Čtyřistaosmička“ stála oficiálně 25 tisíc rublů a průměrný měsíční plat běžného občana se pohyboval v rozmezí 500-600 rublů.

Samozřejmě, i pokud se někomu podařilo dát tuto částku dohromady, stejně ještě neměl vyhráno.

Moskvič se totiž nedal jen tak koupit. Člověk musel nejprve sehnat poukaz, tzn. Že musel nejprve sehnat toho správného soudruha, který mu vydá doporučení, na něž mu teprve bude poukaz vydán.

Moskviče 407 se ve své dvoubarevné exportní verzi dovážely i k nám a rozšiřovaly tak mj. nabídku mladoboleslavské automobilky, která koncem 50. let uvedla na trh modely Škoda Octavia, Octacvia Super a Felicia. Karoserie Moskvič 407 vycházela z evropských stylistických trendů té doby a působila tedy velmi moderně. Příliš ze svého kouzla neztratila – „čtyřistasedmička“ je dodnes vyhledávaným vozem milovníků veteránů, kteří si ho s chutí restaurují. Plechy moskvičů byly dobře zabezpečeny proti korozi, proto jich poměrně hodně ve slušném stavu přežilo dodnes. Vůz podával obstojný výkon a jeho čtyřválcový motor byl poměrně pružný a spolehlivý. Sovětský automobil nabízel majiteli pohodlné cestování a zavěšení náprav (vpředu příčná vahadla s torzním stabilizátorem, vzadu podélná půleliptická listová pera) tento dojem nekazilo ani na mizerných sovětských silnicích. Automobil si skvěle vedl i na lesních a polních, traktory rozježděných cestách. Při prázdninových výjezdech se výborně osvědčila i sklápěcí sedadla, která dovedla vykouzlit dvě docela pohodlná místa na spaní. Pozdější exempláře byly navíc vybaveny lampovým rádiem, které přijímalo dlouhé a střední vlny.  

 

Nahradit starého opela

Historie Moskviče 407 začala pár let po válce, v roce 1950. V závodě MZMA se tou dobou vyráběl Moskvič 401 – kopie předválečného Opelu Kadett, jehož dokumentace byla spolu s celou výrobní linkou jako válečná kořist vyvezena do Moskvy. Nicméně na počátku 50. let byl už tento vůz zastaralý a potřeba nové konstrukce se zdála čím dál naléhavější.

 Komunističtí funkcionáři rozhodli nějaké moderní západní auto okopírovat. Vláda nakoupila několik malolitrážních automobilů: Fiat 1100, Simku Arénce, Lancii Aurelia, Jowett Jatelin a v Británii vyráběný Ford Konsul. Automobily prošly srovnávacími testy, ze kterých vyšel nejlépe Ford. První prototyp Moskviče 402 vyrobený v roce 1951 tedy konstrukčně vycházel z tohoto vozu. V průběhu následujících let vzniklo 12 dalších prototypů. Teprve poté rozhodla státní komise o tom, jak bude vypadat nový model vyráběný v moskevské automobilce.

V dubnu 1956 byla zahájena výroba nového Moskviče, označeného sériovým číslem 402. Byl to, na sovětské podmínky, v mnoha ohledech novátorský vůz. Model měl zcela novou karoserii s panoramatickým oblým předním sklem, kapalinové teleskopické tlumiče, kulové klouby u zavěšené přední nápravy, dvouramenný volant. Kromě těchto změn byla však na modelu použita i technická řešení, která sahala ještě do předválečné doby. Slabinou vozu byla především pohonná jednotka. Motor s rozvodem SV o objemu 1,2 litru dával výkon pouhých 32 koní. Byl sice mírně modernizovaný, to ovšem nezměnilo fakt, že pocházel z Moskviče 401, stejně jako třístupňová převodovka, čili z vozu vyráběného v letech 1954-1956. Ačkoli se může zdát, že nejde zas o tak starý model, je třeba si připomenout, že Moskvič 400 a 401 vycházely z Opelu Kadett, vozu, který se v Německu vyráběl od roku 1938. Moskvič 402 tak dostal maximální rychlosti jen 105 km/h a ani jeho zrychlení nebylo závratné. Zřejmě proto se v této verzi vyráběl jen dva roky.

 

Nový motor – nový model

V květnu 1958 se rozběhla výroba modernizovaného Moskviče označeného číslem 407. Cena vozu se zvedla ze 16 na 25 tisíc rublů. Karoserie se sice nezměnila, ale mechanická konstrukce prodělala celou řadu výrazných změn. Automobil dostal nový OHV motor o obsahu 1357 cm³, který dával výkon 45 koní. Maximální rychlost vozu se zvýšila na 115 km/h. Vůz jezdil na 72 oktanový benzin a jeho spotřeba se pohybovala mezi 8 a 10 l/100 km. Ke konci roku 1959 prodělal Moskvič 407 další modernizaci, v rámci které získal novou čtyřstupňovou převodovku, na vyšších stupních synchronizovanou. Také v průběhu let, po které byl model vyráběn, došlo ještě k dalším podstatným konstrukčním změnám. V roce 1960 se začala do vozů montovat nová elektroinstalace, která daleko lépe fungovala, o rok později dostal Moskvič 407 mnohem modernější hipoidní hnací nápravu, jež umožnila o něco snížit spotřebu paliva.

Také v designu došlo k jistým inovacím. Mohutný chromovaný „kříž“ na chladiči v přední masce nahradila jemnější chromovaná mřížka. Některé Moskviče 407 měly dvoubarevnou karoserii, což jim dodávalo luxusnější vzezření.

V roce 1963 proběhly změny také v zavěšení náprav. Automobil pak nemusel být často promazáván. Při této příležitosti byl model 407 přejmenován na 403, ačkoli se zrovna v tomto roce změnil jen nepatrně. Automobil také získal nový volant a ostřikovače předního skla poháněný elektrickým motorkem. Navíc se do něj začala montovat pedálová skupina brzdy a spojky ukotvená shora. Spojka už byla ovládaná hydraulicky.

Vůz se vyráběl v několika variantách. Kromě tradičního sedanu byla k dostání i verze kombi a dodávka s plechovými boky karoserie. V nabídce MZMA figurovaly i lékařské pohotovostní vozy, vozy v úpravě pro taxislužbu, a dokonce i verze pro tělesně postižené řidiče. Zajímavou variantou byl terénní Moskvič 410 z roku 1957 s pohonem čtyř kol. Jeho nabídka však zdaleka nestačila pokrýt poptávku a do konce 50. let se těchto terénních verzí vyrobilo dohromady jen asi 10 000.

Sovětský vůz se uplatnil i v automobilovém sportu. Závodní moskviče startovaly v důležitých závodech jak v SSSR, tak v zahraničí, mj. ve finské Rallye tisíc jezer nebo Rallye Akropolis v Řecku, kde se jim docela dařilo. Moskvič 402/407/403 se vyráběl do roku 1965. Celkem sjelo z výrobní linky moskevské automobilky přibližně půl milionu těchto nevelkých pěkných aut.

 

Exportní hit

Moskvič 407 se poměrně úspěšně prodával i v zahraničí. Každý třetí vůz vyrobený moskevskou automobilkou směřoval na zahraniční trhy. Automobil, který byl celkem ekonomický a nevyžadoval složitou údržbu, si snadno získal popularitu v Evropě, Asii, Jižní Americe a dokonce i v Africe. Velkým marketingovým tahákem se stala také zlatá medaile, kterou Moskvič 407 získal na mezinárodní výstavě v Bruselu. Automobil se měl navíc vyvážet i do Spojených států, kde se malolitrážní vozy nevyráběly, a dovážely se proto ve velkém z Evropy. Sověti už měli dokonce nachystanou první exportní zásilku. Bohužel jim jejich plány v dobytí Ameriky zhatila politika. 1. května 1960 sovětské rakety sestřelily americký výzvědný letoun U-2. Pilot, který útok přežil, byl zadržen, obviněn ze špionáže a uvězněn. Vztahy mezi SSSR a USA se vyostřily a moskviče, které byly určeny pro americký trh, zůstaly v továrně. Mezinárodní skandál naštěstí neovlivnil negativně vývoz do jiných kapitalistických zemí, jako např. do Finska, Norska, Belgie a Řecka, kde si vůz získal mnoho příznivců. Moskvič byl propagován jako ekonomický rodinný vůz, který si dobře poradí i v náročnějším terénu a obstojí i ve skandinávských mrazech. Na reklamu na moskviče bylo možno narazit i v dalekých exotických zemích. Tak například na hlavní ulici v Karáčí, tehdejším hlavním městě Pakistánu, visel jistou dobu velký billboard znázorňující Moskviče 407 s nápisem hlásajícím, že jde o „nejlepší malolitrážní automobil na světě“. Bylo to, samozřejmě, trochu nadnesené, ale co můžeme říci bez nadsázky, je, že Moskvič 407 patřil bezesporu k největším trumfům v historii sovětského automobilismu.