Tomáš Martinovský
Tomáš Martinovský
motto: co se vleče, neuteče

Myopat s trášou

             Tracheostomie  alias TRÁŠA

Tracheostomie je chirurgický výkon nebo stav po chirurgickém výkonu, kdy je průdušnice uměle vyústěna na kůži povrchu těla. Cílem je zajištěna průchodnost dýchacích cests a umožnit ventilaci (spontánní nebo pomocí přístroje)

Druhy tracheostomie:

trvalá (permanentní) – provádí se u pacientů s maligními nádory hrtanu, u kterých je indikována totální laryngektomie, dále u pacientů s rozsáhlými laryngofaryngeálními nádory určenými k paliativní léčbě a u pacientů s anomálií hrtanu

dočasná provádí se u nemocných, které je možné ppozději dekanylovat a tracheostoma uzavřít buď spontánně nebo chirurgicky

urgentní  (akutní) tracheostomii – indikací jsou náhlé stavy, téměř úplné obstrukce hrtanu, kdy není možné provést tracheální intubaci anesteziologickou intubační rourkou nebo tubusem respiračního bronchoskopu

Kovové tracheostomické kanyly

Patřily před několika lety k nejčastěji používaným, jsou však postupně nahrazovány kanylami plastovými.

Výhodou je jejich pevnost. Snadno se sterilizují. Hlavní nevýhodou je vyšší riziko dekubitů na přední stěně průdušnice v porovnání s plastovými kanylami a nemožnost jejich používání během radioterapie z důvodu sekundárního záření k němuž dochází mimo dobu vlastního záření.

Kovové kanyly se vyrábějí v různých velikostech. Existuje mezinárodní stupnice velikostí tracheostomických kanyl. Nejčastěji používaná velikost u dospělých je 8 až 10, což odpovídá průměru 12 až 14 mm a délce 85 až 90 mm.

Plastové tracheostomické kanyly

Jsou termosenzitivní, snadněji se přizpůsobují individuálním anatomickým poměrům, jsou šetrnější a lehčí. Jejich použití je vhodné během aktinoterapie, jelikož nejsou zdrojem sekundárního záření. Jsou opatřeny těsnící manžetou, která umožňuje uzavřít průdušnici při zachované ventilaci a zajišťuje ochranu dýchacích cest před vdechnutím (tzv. balónkové kanyly), nebo jsou bez těsnící manžety.

Dále existují kanyly s vysoko objemným nízkotlakým balonkem, nebo kanyly s dvěma těsnícími manžetami. Kanyly s těsnící manžetou se používají u pacientů s umělou plicní ventilací jako prevence aspirace.

Myopat s trášou

Od 10.března jsem cítil, že na mě něco leze. Začalo mě bolet v krku, skoro jsem nemohl mluvit a cítil jsem jak mi začínají již nateklé nohy abnormálně natékat. Došlo to tak daleko, že jsem se stehny nevešel do kalhot a do vozíku. Od listopadu jsem měl růži v levé noze a nemohl jsem se jí zbavit. Říká se, že tělo má jít do rakve zhuntované. Mé tělo bylo připraveno, když mysl se ještě bránila….

Nejhorší byl víkend 15. a 16. března. Kamča musela odjet do Ostravy vyřídit pozůstalost. Věděla, že mi není dobře, nechtěla odjet, ale říkal jsem jí jeď, zařiď co je třeba. Neměj strach, zvládnuto ikdyž jsem o tom nebyl 100%-tně přesvědčený. Byla se mnou mamka, která má sama se sebou, zdravotní problémy. Kluci z KVP mě pomohli z postele na vozík, do koupelny a zpět. Pomalu, ale jistě jsem mamku přestával vnímat. Vůbec si nevzpomínám, že Kamča přijela domů, prostě tady najednou byla. Začal jsem mít výpadky paměti, mluvil jsem z cesty a tělesná teplota mi začala rapidně klesat.

Dlouho do předu jsem byl objednaný ke své kardioložce na pravidelnou kontrolu. V pondělí 17.3.2014 jsem jel na odběry, Kamča mě samozřejmě doprovázela. Slovo jel není zrovna na místě. Byly to spíše zvláštní trhavé skoky. Ruka mi padla z ovladače vozíku. Druhý den v úterý 18.3. v poledne jsme se dostavili k pani doktorce. Na její výraz v očích, když jsem doskákal do ordinace nezapomenu. Byl to děs se strachem. Po změření tlaku telefonovala kolegovi kardiologovi, který mi udělal sono srdce a už to začalo lítat. Vzala telefon a dlouze, dlouze telefonovala. Všiml jsem si, že Kamča opětovně vstoupila do ordinace se slovy tak už jsem tu. Nepostřehl jsem, že by odešla. Šla domů pro auto……nechápal jsem proč. Ve dveřích se objevili dva chlapi z RZ. Pani doktorka mi řekla, že jedu do nemocnice na JIPKU do IKEMU. Vše zařídila a už mě čekali. Vzpomínám si, že jsem jí stačil říci, že tam rozhodně nebudu přes noc. Netušil jsem, že těch nocí bude padesát jedna. Překlopili mě na lehátko, zajeli do sanitky a už mě vezli. Kamča naložila električek do auta a jela zanámi.   

IKEM 18.3.2014 14:00, jsem přijat na rychlí příjem. Už jsem od bolesti v krku skoro nemluvil. Nohy jsem měl tak nateklé, že vůbec nebylo poznat jestli jsem chlapeček nebo holčička. Asi pět lidí mě překlopilo na lůžko rychlého příjmu. Co se dělo dál si nepamatuji. Vzpomínám si jak jsem se probral v leže pro mě do této chvíle v nepředstavitelné poloze na zádech na pokoji JIPKY v IKEMU. Do tohoto okamžiku jsem nemohl ležet na zádech, protože jsem se v posledních letech dusil a tak jsem spával v polosedu. Slyším jak mi někdo říká toto je váš bratr. Hodně kluků vystudovalo zdravotní školu a svoje poslání vykonávají bravurně. Chtěl jsem odpovědět, ale nemohl jsem. Byl jsem zaintubovaný. Z pusy mi vedla hadice někam za roch.  Stále mě odsávali hleny z krku a cévka, zavedena ve spodní části těla, odváděla  přebytečnou vodu. Za příčinu stavu označena respirační infekce, se zápalem plic, zahleněn, zavodněn s  nálezem dilatované dysfunkční pravé srdeční komory.



Po třech dnech mě odintubovali. Chtěli zjistit jak bude tělo pracovat. Vzpomínám si, že jsem pil vodu přes brčko a jedl nějaký pudink. Ráno když jsem se probudil byl jsem opět zaintubovaný. Tělo to absolutně nezvládlo a nezvládá. V hlavě se mi honí myšlenky co bude dál. Měli jsme s Kamčou před sebou spoustu plánů. Např. naše každoroční návštěva Itálie. Není možné aby to byla poslední štace. Nepamatuji se jak dlouho jsem zde na JIPCE ležel, podle Kamči to bylo pět dnů.

22.3.2014 jsem byl ve stabilizovaném stavu přeložen na ARO IKEMU, které se nacházelo na stejném patře a chodbě jako JIPKA. Na ARU jsem oslavili své narozeniny. Dokonce i jedna sestřička mi přála – to potěší. Tady, alespoň mě to tak připadalo panoval trochu jiný režim než na Jipce. Na pokoji jsme byli čtyři. Dost daleko od sebe odděleni plentou. Po mé pravé straně bylo okno a krásný výhled na Kunratický les. Každým dnem byl více a více zelenější. V dálce bylo slyšet jak mečí kamzíci, kteří se procházejí po areálu Thomayerovi nemocnice. Na ÁRU jsem po dlouhé době zkoušel i něco sníst, ikdyž jsem měl přes nos zavedenou sondu do žaludku. Měl jsem strašnou chuť na studený jablečný džus. Kamča mi ho přinesla. Vypil jsem ho skoro celý. Moc špatně se zvracel. Vzhledem k tomu, že jsem byl stále uváděn do umělého spánku jako kdyby některé dny vůbec nebyly. 31.března mě k večeru na ARU probudil manželky polibek a já měl trášu – tracheotomii. Vůbec jsem nechápal co se děje a kde ležím. A hlavně jsem si neuvědomoval co mi to udělali. Kdyby mi někdo řekl, že jsem v nemocnici na Slovensku tak mu to věřím. Po dvanácti dnech jsem byl přeložen na ÁRO FTN, kde jsem se měl odnaučit být závislý na plicním ventilátoru.





Na ÁRU FTN, ale i v IKEMU měl každý pacient svoji sestru nebo bratra kteří se věnovali jen tomuto pacientovi. Na tomto oddělení jsem trpěl plynatostí, která bohudík šla ven v podobě kaše. Srát v leže na zádech do mísy bylo pro mě fyzicky náročné. Ale personál k mému úžasu veškeré hmaty zvládal. Zde jsem dostával již jídlo abych začal také zatěžovat žaludek, který byl doposud bez činnosti. Samozřejmě, že se mu to nelíbylo a několik dnů vzdoroval ukrutným zvracením. Personál chce abyste jedl ústy. Vy následně zvracíte, v krku máte rouru a v nose další hadici na umělou výživu. Personál mě musel krmit, protože tou nečinností na lůžku tělo totálně ochablo.



10.4.2014 jsem byl přeložen na neurologické oddělení JIPKY ve FTN. A tady začal ten největší boj v mém životě, který jsem vyhrál. Moc děkuji lékařům a sestřičkám JIP IKEM, ARO IKEM, ARO TN, mému milovanému JIPU Neurologickému v TN, paní doktorce na Kardiologii a své milované ženě, která mi byla v nelehkém boji velkou, moc velkou oporou. Děkuji.



Vybaven odsávačkou, oxygenátorem a seznámen se svoji terénní sestrou, která ke mně dochází každý den, jsem byl z nemocnice propuštěn 7.5.2014 v 11 hodin. Konečně doma.

Na JIPCE v IKEMU jsem měl sen, ležel jsem na zádech, nad korytem potoka a něco mě tahalo za pravou ruku na druhou stranu, kameny obloženého koryta. Vypadalo to jako kdybych ležel nad Botičem. Nešlo to, něco nebo někdo mě pevně držel za levou nohu a stále tahal zpět. Snažil jsem se vyprostit, křičel jsem, ale nikdo mě neslyšel. Neustále mi svítilo hřejivě pichlavé světlo do očí. Bylo to nebe? Švagr tvrdí, že to bylo peklo…….,ale kdo ví……už je to zamnou.