Tomáš Martinovský
Tomáš Martinovský
motto: co se vleče, neuteče

Kultovní auta ČSSR

Zdroj:  www.kultovniauta.cz

Uaz-452

 

 
Technické údaje
Motor: čtyřdobý zážehový čtyřválec OHV o obsahu 2400 cm3
Max. rychlost: 95 km/h
Spotřeba: 24 l/100 km
Výkon: 54kW/72k
Hmotnost: pohotovostní - 1720 kg, celková 2670 kg    
Rozměry: délka – 4360 mm, šířka – 1940 mm, výška – 2100 mm, rozvor náprav – 2300 mm

 

NA SOVĚTSKÉ cesty-necesty

Vrčící a skřípající UAZ-452 projížděl místy, kde se většině jiných aut podařilo zapadnout do bláta nebo zaklínit mezi kameny. Patřil rozhodně mezi těch několik málo sovětských automobilů s všestranným použitím, vůči kterým byly málokdy vznášeny nějaké námitky.

 

Na UAZ-452 se už u nás trochu pozapomnělo. Teno charakteristický vehikl připomínající křížence autobusu s džípem byl využíván různými společnostmi tam, kam by se obyčejným automobilem jen těžko dostaly. Patřily sem energetické, plynárenské nebo vodohospodářské podniky, ale například i lesní správa. Nicméně občané z komunistických zemí, v nichž sídlily i „spřátelené armády“, si tato vozidla spojovali především s Rudou armádou. UAZ-452 totiž často vozil mj. rodiny vojáků u uzavřených sídlišť do města a zpět.

V Sovětském svazu figuroval jako všeobecně rozšířený běžný dopravní prostředek a dodnes patří v postsovětských republikách mezi velmi populární vozidla. Ačkoli to může znít neskutečně, tento vůz, který si svou premiéru odbyl už v 60. letech, se vyrábí dodnes. 

 

Tažný koník

UAZ-452 má ve své vlasti roztomilou přezdívku „buchanka“ čili „bochníček“. Vděčí za ni charakteristické karoserii, která skutečně připomíná bochník chleba upečený v domácí formě. V designu bychom asi stěží hledali nějaké specifické estetické hodnoty, ale o to ani konstruktérům modelu UAZ-452 z Uljanovskovo Avtomobilnovo Zavoda nešlo. UAZ-452 měl být především praktickým a spolehlivým prostředkem, přizpůsobeným podmínkám SSSR, kde chyběly kvalitní komunikace i autoservisy.

Projektanti dostáli svému závazku na výbornou. Solidně stavěný UAZ-452 si výtečně poradí v terénu a díky své jednoduché konstrukci jej lze opravit i doslova v polních podmínkách, což by se složitými mechanismy západních automobilů bylo prakticky nemožné.

Fanoušci tohoto modelu jej přirovnávají k „tažnému koníkovi“, který sice není z nejrychlejších ani z nejkrásnějších, ale svou pracovitostí, pevnou vůlí a přizpůsobivostí těžším podmínkám dalece předčí mnohé tažné koně i rychlonohé plnokrevníky.

 

Z Moskvy do Uljanovska

Historie automobilky UAZ sahá do časů druhé světové války. V červenci roku 1941, několik dní poté, co třetí říše začala realizovat plán „Barbarossa“ (pod tímto názvem se skrýval plán invaze do SSSR), rozhodl Státní výbor obrany o evakuaci nejdůležitějších moskevských podniků do oblastí, kam už by vojenské boty příslušníků wehrmachtu nedodupaly, čili za Ural, za Volhu a na Sibiř. Mezi tyto podniky se zařadil i ZiS (Závod Imenia Stalina). Během následujících dvou měsíců byl přestěhován na východ do Uljanovska, půlmilionového města ležícího u řeky Volhy. Z Moskvy tam byly převezeny nejen výrobní linky a stroje a zařízení, ale i většina pracovníků. V té době už kulminovaly boje na východní frontě a Němci se blížili k Moskvě, na niž se chystali zaútočit.

Evakuovaná závod nastartoval novou výrobu opravdu bleskurychle. Už na počátku roku 1942 spustila továrna první výrobní linku, na níž se vyráběly letecké pumy, bomby a munice. V květnu se v továrně smontovalo prvních pět automobilů označených jako ZiS-5. Šlo o slavné sovětské nákladní automobily, které mj. sloužily i jako platformy pro převoz odpalovacích základen pro rakety „Kaťuša“. Už v červenci závod vyráběl 20-30 vozů denně a uljanovská filiálka závodu ZiS se tak stala hlavním sovětským výrobcem nákladních aut. Pracovalo v ní tehdy na 4000 zaměstnanců, z nich většina byly ženy.

V červnu roku 1943 byla v Uljanovsku z rozhodnutí Státního výboru obrany SSSR zahájena výstavba nové automobilky. V té době už byl hotov prototyp 3,5 tunového nákladního automobilu UIZiS-253. Byl to zcela původní vůz s dieselovým motorem vytvořený týmem konstruktérů z nové továrny UIZiS. Podle názoru sovětských automobilových nadšenců snesl srovnání i s proslulým americkým Studebakerem. Bohužel tento vůz se nakonec do sériové výroby nedostal. Na konci roku 1944 se sovětská vláda rozhodla, že výroba nákladních automobilů ZiS-5 se přesune do továren za Uralem. Uljanovský závod bude podle pokynů z moskevské centrály vyrábět nákladní vozy GAZ-AA.

 

Narození první „buchanky“

Prototyp prvního automobilu samostatně zkonstruovaného projektanty z Uljanovska byl veřejnosti poprvé představen v roce 1949 na vojenské přehlídce konané u příležitosti výročí VŘSR. Byl to malý nákladní automobil UAZ-300. O rok později složil prototyp úspěšné jízdní zkoušky, přesto se ale nakonec do výroby nedostal.

Pro uljanovské závody byl přelomový rok 1954. V tomto roce totiž v továrně vznikla první konstrukční kancelář. Zpočátku v něm pracovalo jen několik málo inženýrů, kteří měli za úkol třídit a zpracovávat dokumenty z automobilky GAZ. Postupem času se však tým výborných projektantů rozšířil a byl schopen pracovat na návrzích zcela nových typů automobilů.

V roce 1955 vydala vláda nařízení, podle něhož měly uljanovské závody zahájit výrobu terénních vozů GAZ-69 a GAZ-69 A, které byly předtím vyráběny automobilkou v Gorském. Šlo o klasické „gazíky“, které byly později i u nás velmi popilární. Od té doby byly uljanovské závody spojovány především s výrobou terénních vozů, které se or roku 14956 úspěšně vyvážely i do 22 dalších zemí. A všude měly pověst spolehlivých aut s dlouhou životností. Auta, která jsou nenáročná na provoz a obstojí i v drsných podmínkách.

Projektanti z automobilky UAZ dostali za úkol vypracovat návrh víceúčelového terénního vozu, který by se dal vyrábět v několika modifikacích, mj. Jako sanitní vůz, malé nákladní auto, automobil se skříňovou karoserií a minibus. Konstrukční tým měl prototypy hotové poměrně rychle. Koncepce nového vozu vycházela z konstrukčních řešení uplatňovaných při výrobě automobilu GAZ-69. Přejali z něj například zavěšení a nosný rám. Vůz, který sestrojili, dostal ovšem zcela novou karoserii, jejíž kabina se nacházela přímo nad motorem, což bylo v případě automobilu s pohonem všech čtyř kol řešení vskutku unikátní. Vůz tím ale získal daleko větší ložný prostor, aniž by se přitom musela měnit jeho délka. Byl poháněn benzinovým motorem o obsahu 2400 cm³ o výkonu 54kW/72k. Karoserie upevněná na nosném rámu zaručovala, že se vůz bude snadno modifikovat. UAZ-450 o hmotnosti 1 tuny, mohl tedy fungovat jako lehké nákladní auto nebo minibus převážející 10 cestujících. Hlavní předností této konstrukce byla její univerzálnost.

UAZ-450 se začal vyrábět v roce 1958. Byl to první v Uljanovsku vyráběný automobil, který vzešel z návrhů tamních projektantů. Zároveň je třeba poznamenat, že tyto vozy nebyly ještě mnoho let něžně dostání. Zpočátku je mohly získat pouze podniky a instituce spadající pod státní správu. Kromě automobilu UAZ-452 s pohonem 4x4 se vyráběla i jeho zjednodušená verze s pohonem zadní nápravy. Tento model nesl označení UAZ-451.

 

Inovovaný „bochníček“

UAZ-452 sjel poprvé z montážní linky v roce 1965. Oficiální premiéru se odbyla v Moskvě na mezinárodním veletrhu zemědělské techniky. Z rozhodnutí poroty získal automobil v nákladní karosářské verzi 452 D zlatou medaili. V roce 1966 zase Uljanovskij Avtomobilnyj Závod obdržel první státní vyznamenání: Řád rudého praporu práce.

V roce 1974 sjel z výrobní linky miliontý vůz vyrobený v závodech UAZ. Byl to UAZ-452 se skříňovou karosérií. V roce 1977 tento model získal státní vyznamenání za kvalitu.

Díky vysokému zavěšení a pohonu 4x4 si vede skvěle i na mizerných sovětských cestách, ba dokonce i na z jara rozbahněných sibiřských „necestách“.

UAZ-452 si oblíbili mj. členové stranického aparátu středního ranku. Vůz se totiž skvěle hodil na lov – oblíbenou zábavu sovětských prominentů, protože v sobě spojoval schopnost překonávat překážky v terénu a pohodlí.

UAZ-452 se vyráběl v mnoha karosářských verzích, které se od sebe lišily i vybavením. Kromě klasického automobilu se skříňovou karoserií z továrny označované 452 A, ambulance, které měly obstát i v drsných podmínkách sibiřské zimy, označené 452 AC, desetimístný mikrobus 452 B a nákladní auto s dvoumístnou kabinou 452 D. UAZ-452 se oficiálně vyráběl do roku 1985, kdy byl nahrazen modelem s číslem 3741.

Přes 50. let, které uplynuly od její premiéry, je „buchanka“ stále „in“. Automobilka v Uljanovsku má stále v nabídce její rozmanité verze. UAZ-452 prošel sice mnoha proměnami, zásadní konstrukční prvky však zůstaly stejné. Tento vůz je přitom řadově mnohem levnější než konkurenční zahraniční vozy stejného typu. Všechno ukazuje na to. že „buchanky“ – automobily, které se do dnes prakticky v nezměněné podobě vyrábějí už od časů Nulity Chruščova – budou ještě dlouhá léta zápolit s dalekými cestami-necestami.