Tomáš Martinovský
Tomáš Martinovský
motto: co se vleče, neuteče

Kultovní auta ČSSR

Zdroj:  www.kultovniauta.cz

UAZ  469

Technické údaje
Motor: čtyřdobý zážehový čtyřválec OHV o obsahu 2445 cm3
Max. rychlost: 105 km/h
Spotřeba: cca 16 l/100 km na silnici, 30l/100 km v terénu
Výkon: 72 koní
Hmotnost: pohotovostní - 1650 kg, celková 2400 kg    
Rozměry: délka – 4025 mm, šířka – 1805 mm, výška – 2050 mm, rozvor náprav – 2380 mm

 

Do sněhu i horkých písků
 

Od dob amerického džípu musela mít každá armáda ve své výbavě lehký terénní automobil, který může dojet tam, kam už cesta nevede. Džípem vojsk Varšavské smlouvy byl od 70. let sovětský UAZ-469.

Asi 1000 kilometrů na východ od Moskvy leží Uljanovsk. Toto město se zhruba 650 000 obyvateli není známé pouze Rusům. V roce 1890, kdy se ještě nazývalo Simbirsk, se v něm narodil člověk, který otřásl světovými dějinami. Jmenoval se V. I. Uljanov. Do historie vstoupil jako V. I. Lenin. Záhy po jeho smrti, na památku hlavního představitele Velké říjnové revoluce, byl Simbirsk přejmenován na Uljanovsk.

O sedmnáct let později, za druhé světové války v roce 1941, začala německá vojska ohrožovat hlavní město Sovětského svazu. Vláda se rozhodla evakuovat moskevskou továrnu ZiS (Závod imeni Stalina) dále na východ, kde by nebyla vystavena bezprostřednímu nebezpečí zničení. Vybrala uljanovsk, protože podle jejich propočtů se Němci tak daleko dostat nemohli. V roce 1947 pak byla továrna přejmenována na UAZ – Uljanovskij Avtomobilnyj Závod.

Po válce se z Uljanovska stalo typicky průmyslové město. Kromě závodů UAZ tam vznikla i továrna UMZ – Uljanovské motorové závody. Pod takovými názvy se v zemích bývalého východního bloku většinou skrývaly továrny uspokojující potřeby spřátelených armád. V halách UMZ tak vznikla těžká vojenská technika: raketové odpalovací základny a přenosná radarová stanoviště.

Vznikl tam také Uljanovský průmyslový letecký komplex, který byl po reorganizaci přejmenován na Aviastar a který dodnes vyrábí transportní letouny An-124 nebo Tu-204. Zjednodušeně by se dalo říci, že Uljanovsk je schopen vybavit potřebnou technikou celou armádu.

Zástupce gazíku
Počátkem 60. let se v továrně UAZ začalo pracovat na vhodném nástupci starého dobrého „gazíku“, jímž byl GAZ-69. Nový model se měl jmenovat UAZ-469. Konstruktéři v Uljanovsku zřejmě svou práci zahájili tak, že provedli pečlivou revizi skladů. Když skončili, promnuli si znavené oči a s úlevou vydechli. Pro nový automobil mohli bez problémů využít staré osvědčené díly. Základem nového vozu se tak stal UAZ-452, vyráběný v závodech od roku 1965. Mimo jiné z něj byly použity: systém přenosu pohonu, nápravy, brzdová sestava a – což bylo nejdůležitější – čtyřválcový řadový motor o obsahu 2445 cm³, známý také z Volhy M-21. Inženýři z Uljanovska věděli dobře, co dělají. Byli informováni o tom, že nový automobil má sloužit především armádě. Takže by měl mít jednoduchou odolnou konstrukci, kterou by mohl v případě potřeby opravit i řadový voják nosící po kapsách, kromě nábojů do kalašnikova, také kladivo a kousek drátu. To vše bez ohledu na podmínky čili v sibiřských zasněžených lesích i v horku pouště Karakum. Proto byly v novém typu UAZ-469 použity součástky, které se už v extrémních podmínkách osvědčily.

Nejdřív na pomník
Ačkoli byly víceméně všechny součástky hotové a k dispozici a konstrukce vozu měla být jednoduchá jako výroba deštníku, práce na novém automobilu trvaly dlouho – téměř deset let. První vozy sjely z montážních linek až v roce 1972. Ale místo toho, aby hned zamířily do garáží Rudé armády, dojely jen na podstavec nedaleko ležící uljanovské továrny. V tomto gestu bylo něco prorockého, protože zanedlouho nato se UAZ-469 stal na východní straně „železné opony“ ekvivalentem britského Land Roveru a amerického Jeepu. Stal se ikonou univerzálního terénního automobilu.

Konstrukce pohonného systému byla velmi prostá – vůz měl tuhé nápravy odpružené podélnými listovými pery, které by zvládl opravit každý kovář v mongolské stepi. Za oběť této jednoduchosti padlo pohodlí cestujících. Řidič a jeho spolucestující se mohli maximálně pevně chytit madel, když vůz skákal po písčitých, kamenitých nebo bahnitých cestách-necestách někde mezi Kaliningradem a Vladivostokem.

Kvůli požadavkům armády byl v motoru z volhy snížen stupeň komprese. Jako správný armádní automobil měl UAZ-469 jezdit na všechny druhy paliva, bez ohledu na množství oktanu:lihem a naftou počínaje, benzinem a palivem do leteckých motorů konče. Bohužel to vše se odrazilo na výkonu motoru, který se z 90 koní snížil na 72. Pro všechny případy, jako dědictví po automobilu GAZ-69, zůstaly ve voze UAZ-469 dvě palivové nádrže, jejichž celkový objem činil 80 litrů. Ve srovnání se svým předchůdcem měl UAZ-469 modernější karoserii, ale to nebylo až tak podstatné, když měl sloužit především pro potřeby armády. 

Desítky let se vyráběl prakticky v jedné karosářské variantě: jako čtyřdveřový vůz, se dvěma řadami sedadel a dvěma lavičkami v zadní části. Mohlo jim cestovat 6 lidí a k tomu ještě uvezl 100 kg zavazadel. Pokud jím jely pouze dvě osoby, mohl mít náklad až 600 kg. Kromě toho mohl utáhnout přívěs bez brzd o hmotnosti do 600 kg, s brzdami až o hmotnosti 2 tuny. Místo názvu „přívěs“ by se tedy snad hodilo použít na rovinu spíše slovo „dělo“. 

Před deštěm, sluncem, sněhem a větrem měla cestující chránit plachtovina, která se roztahovala na odnímatelné tyčové konstrukci. Údajně se během testů při teplotě -60 °C dařilo ve voze udržet poměrně dlouho teplotu 30 °C. Čelní sklo se dalo sklopit dopředu na kapotu což umožnilo spolujezdci střílet dopředu ze samopalu připevněného k vozu.

První zkouška
Dva roky po zahájení sériové výroby automobilu prošel UAZ-469 první zatěžkávací zkouškou. V roce 1974 dobyl tento odolný „tréňák“ kavkazský vrchol Dobrus, vysoký 5642 m. Převýšení 4000 metrů údajně zdolal za 25 minut. Bohužel není známo, z jaké výško tento „vysokohorský“ automobil startoval, ani do jaké výšky se přesně dostal. Ale i přesto to musel být pořádný výkon, vezmeme-li v úvahu, že se o podobný výkon pokusila až posádka startující na automobilech Land Rover Defender teprve na konci 90. let 20. století.

Není jeden jako druhý
Jednotlivé verze tohoto vozu se od sebe lišily výbavou a označením. U nás se nakupovaly především v modifikacích B a BI (bez redukcí v kolech). Jako speciální nástavba je v české armádě používána chemická průzkumná verze UAZ-469 CH a UAZ-469 TEP (technická pozorovatelna). V Iráku se zase například do vozů montovala radiostanice s granátometem RPG-7. Polská armáda využívala spojovacích vozů UAZ-469 WD-43. Ambulance nesla označení UAZ-469 BG. UAZ-469 také posloužil jako základ pro výrobu obojživelného vozidla. V roce 1983 vyvinula skupina konstruktérů se závodu UAZ nový model plovoucího terénního automobilu – amfibie, pod označením UAZ-3907 „JAGUAR“. Toto vozidlo na vodě dosahovalo rychlosti 10 km/h a na souši až 100 km/h – do sériové výroby se však nedostalo. Tým jeho konstruktérů získal za technické řešení tohoto vozu řadu státních vyznamenání a prémií. V ČSSR se UAZ-469 používal takřka u všech armádních složek. 

Od roku 1974 postupně nahrazoval legendární „gazíky“. A přestože současná armáda České republiky pomalu přechází na terénní osobní automobily Land Rover Defender, bude jistě UAZ-469 i v příštích několika letech patřit k těm nejběžnějším armádním „tréňákům“.

Světový rekordman
V roce 2010 se UAZ-469 stal oficiálně nejprostornějším osobním vozem. Nový světový rekord vytvořilo 32 ruských studentů, kteří se do automobilu dokázali doslova nacpat. Dohromady všichni i s řidičem vážili 1900 kilogramů. S tímto „nadměrným“ nákladem se auto rozjelo deset metrů. UAZ-469 tak svrhnul z piedestalu automobil KIA Spektra, do něhož se vešlo o devět lidí méně.

Všechno na prodej
V 80. letech minulého století se snahy o udržení vojenského tajemství střetly se snahami získat západní valuty a devizové prostředky, které by – na rozdíl od transferových rublů – měly reálnou hodnotu. UAZ-469 se objevil v exportní nabídce do západoevropských zemí. UAZ-469 úspěšně prodávala například italská firma Spa Martirelli. Italové věděli , že motor který ještě pamatuje dobu předválečného Fordu, na Západě žádnou kariéru neudělá. Dokázali flexibilně zareagovat a klientům na západ od NDR nabízeli UAZ-469 s italskými motory turbodiesel firmy VM, francouzskými dvouapůllitrovými turbodiesely Peugeot nebo s benzinovými pohonnými jednotkami Fiat o objemu 2 litry. Ruský terénní automobil si iblíbili i Číňané. Číňané jej vyráběli pod názvem Beijing BJ 212. Beijing v čínštině znamená Peking.

První zkouška
Poctivý UAZ, ať už se v průběhu let přejmenoval z 469 na 3151 nebo 31512, se ve víceméně stejné podobě vyráběl až do roku 2007. Epilog historie tohoto vozu je neuvěřitelný: italská firma De Tomaso, která se proslavila především výrobou luxusních sportovních automobilů, podepsala se závodem UAZ smlouvu na výrobu modernizovaných vozů UAZ-469/3151 pod názvem Simbir.